Letošní rok se do historie pražské emo-punkové čtyřky The Airbags zapíše tučným písmem. Na jejich vlastní značce Next Page Records jim totiž na podzim vyšla výborná debutová deska, kterou pojmenovali "Broken Symphony". Tu si také s velkou parádou pokřtili poslední říjnový den ve slušně zaplněném klubu Futurum na Smíchově. Ostatně ukázky z tohoto alba si můžete poslechnout zde. Nejen o Zlomené symfonii jsem si jeden nedělní podvečer povídal se zpěvákem a kytaristou Michalem Škrabákem v kavárně klubu Radost. Z původně připraveného rozhovoru se nakonec vyklubalo velmi přátelské povídání. Jeho převážnou část si právě teď máte možnost přečíst.

Právě vám vychází debutová deska. Pokud vím, tak měla vyjít už v první polovině roku. Proč vychází až teď?

O albu jsme v podstatě uvažovali už minulý rok, místo posléze realizovaného EP "For All Of You Who Hold The Fire". Bylo nám ale střízlivě napovězeno, že bychom měli jít touhle cestou a s vydáním ještě počkat. Proto jsme vydali jen EP, jako určitý předkrm, a v zimě dotočili několik dalších songů na album. První polovinu letošního roku jsme hledali vydavatele, nicméně po mnoha jednáních jsme se nakonec rozhodli, že si ji vydáme sami na značce Next Page Records, což je label našeho kytaristy. Na něm ostatně vyšlo i naše EP. Ve finále jsme pak oslovili vydavatelství Sony BMG, které nás zařadilo do své distribuce, čímž se album dostane k více lidem.

V době, kdy jste chtěli původně desku vydat, přišli Clou se svojí "Postcards". Byl i tohle ten důvod, proč jste jí nakonec nevydali?

Na Clou jsme se moc neohlíželi. Ač jsme zaslechli pár jedovatých poznámek typu, že se chceme na úspěchu Clou přiživit a následně zviditelnit, pořád jsme jiná kapela a s vydáním "Postcards" to nemělo nic společného. Nemluvě o tom, že styl, který hrajeme, je přece jen odlišný.

Deska se jmenuje "Broken Symphony". Co vás inspirovalo při hledání názvu?

Jedná se o část textu ze skladby "Room On Fire", což je úplně nová věc, kterou jsme teprve nedávno začali hrát živě. Přišlo nám to jako celkem výstižný název, který je snadno zapamatovatelný, koresponduje s náladou alba a má i určitý poetický náboj. Ostatně i název EP "For All Of You Who Hold The Fire" je fráze z textu písničky, "Burning Skies". Líbí se mi, když je název desky takhle propojen s nějakou konkrétní skladbou.

© Tomáš Břínek / musicserver.cz

Některé kapely rozdělují svoji existenci na období před a po vydání první desky. Platí to i u vás?

Ano i ne. Rozhodně tu nějaký vliv bude... Už proto, že většina věcí se nahrávala ještě ve staré sestavě. Několik skladeb z alba jsme dokonce nahráli ještě před vydáním EP. Od letošního jara máme nového bubeníka. Kromě toho už přes rok hrajeme s basákem Petrem, kterého se nám podařilo rozpůlit z říčanských Thalidomide. V tuhle chvíli máme pocit, že každý přesně dělá to, co by měl. Každý do kapely dává kus sebe sama, což je cítit hlavně na koncertech, a dává nám to důležitý pocit nespoutanosti. Ale jestli má v naší existenci opravdu nastat nějaký předěl, tak by to měla být naše příští deska.

Zmínil jsi současnou sestavu. Viděl jsem vás naživo zhruba třikrát a pokaždé v jiném složení. V bookletu je uveden například i Hubert Topinka, který s vámi hrál před hodně dlouhou dobou.

Jak říkám, je to dáno tím, že album je nahráváno na tři etapy. Na natáčení se podílel i Reeko, jinak kytarista a zpěvák kapely Selfish, a taky Rae z Clou, který s námi spolupracoval na několika aranžích a zahrál si i na klávesy a akustickou kytaru.

Líbí se mi právě ono použití klavíru, působí poměrně osvěžujícím dojmem.

Rozhodně jsme se snažili použít prvky, které by desku pomohly občerstvit a oživit, ale na druhou stranu jsme to nechtěli přehnat a příliš tím odbočit od koncertní podoby. S částí klavírních pasáží nám pomáhal i producent Robert Vlček.

Nestává se příliš často, aby manažer kapely byl zároveň producentem...

To opravdu není příliš běžné. Ale úplně běžné není v našem případě vlastně ani jeho "manažerství". Máme s Robertem hodně přátelský vztah. Co se týče produkce, nechtěli jsme riskovat, že by s námi dělal někdo, kdo kapelu necítí úplně tak, jak bychom si představovali. Robert je hodně objektivní člověk, stojí mimo kapelu a přesto má takový úhel pohledu, který nám naprosto vyhovuje. Jeho přístup byl fantastický.

Jsi výhradním autorem textů, jak moc jsou texty pro The Airbags důležité a o čem jsou?

Je dost složité vysvětlovat, o čem texty jsou. Vesměs to jsou věci, které ovlivňují moje myšlenky a emoce a následně mne inspirují k lyrickému vyjádření. Ale nemusí se za každou cenu jednat jenom o moje vlastní pocity nebo zkušenosti. Texty jsou hodně spjaté s hudbou a každý z kapely k nim má co říct. Všichni cítíme, že svět kolem nás není úplně takový, jaký bychom chtěli, aby byl, a i to se v textech promítá.

Dá se tedy říct, že si za texty stojí zbytek kapely?

Určitě. Občas se stane, že se mi přímo někdo z kluků svěří se svými pocity nebo nápady a mne hned napadne o čem by nový text mohl být a prvotní schéma. Skládám přímo v angličtině. Nejdříve vzniká muzika a na ní pak píšu text. Podle toho se pak odvíjí i charakter a nálada v textu vyjádřená.

Uvažoval jsi někdy, že bys zpíval česky?

Napadlo nás to, ale tak nějak jsme za sebou necítili tu zeď, o kterou se v přeneseném slova smyslu můžeme opřít, když zpíváme anglicky. A mimochodem, naše angličtina není určitě tak složitá, že by jí běžný evropský student neporozuměl.

Předpokládám, že k "Broken Symphony" pojedete turné. Kdy začíná?

Samozřejmě koncerty plánujeme, pokud možno i něco jako šňůru, ale chceme dát albu trochu času, aby si ho lidé mohli naposlouchat. Začneme s tím pořádně až na jaře.

© Tomáš Břínek / musicserver.cz

S jakými kapelami počítáte coby předskokany? Na křtu vás podpořili My First Date, počítáte i s nimi? Ostatně, co jsou zač?

Je to mladá kapela, která před časem vyměnila zpěváka. Dost na sobě pracují, což je na jejich živých vystoupeních vidět. Hrají pop-punk s našláplým rockovým základem. Počítáme s nimi, stejně tak jako například s 5th April, Plusminus, No Choice atd. Rozhodně bychom ale chtěli spolupracovat i s tvrdšími kapelami.

Například?

Líbí se nám the.switch, Flowers For Whores, Five Symbols. Zkrátka chceme, aby naše koncerty byla pestré a abychom lidem nepředváděli jenom sebe, ale také kapely trošku jinak znějící. Budeme se snažit přiblížit celkovou náladu, která kolem téhle široké hudební scény je.

Jak vůbec vnímáš současnou tuzemskou emo scénu?

Podle mě jde scéna nahoru hlavně díky vlastní iniciativě těch kapel. Teď nemluvím jenom o emu nebo screamu, ale o kytarové hudbě všeobecně. Kapely nehledí na žánry, nehledí na příslušnost k labelům, spojují se jak myšlenkově, tak hudebně, a to je podle mě v pořádku.

Co říkáš na fakt, že zbytek rockové scény pohlíží na emo-punk nebo řekněme pop-punk spíš s despektem a vnímá jej jako muziku pro mládež školou povinnou?

Samozřejmě je to chyba a taky velká škoda. Ta muzika má co říct komukoliv, bez ohledu na generační zařazení. Nemyslím si, že to je hudba pro teenagery nebo lidi čerstvě držící občanku. Za tu dobu, co hrajeme, jsem poznal mnoho lidí přes čtyřicet let, kteří si nás přišli na koncert poslechnout. Samozřejmě stáli vzadu, protože se před ně natlačila vlna mladších. Nicméně o tom to není. Jde o to, že ta hudba má svoji kvalitu, a jenom proto, že ji poslouchají mladší lidi, by jí neměl nikdo potápět. Někdy je z toho despektu na sto honů cítit spíš špatně skrývaná závist.

Přijde mi úsměvné, když čtu biografie kapel, které začínaly jako drsné hardcoreové party někde ve sklepě, dneska hrají v podstatě kytarový pop a upisují se velkým vydavatelským firmám.

Nemyslím si, že by to bylo o nějakém zaprodání. Většina "velkých" kapel přece začínala ve sklepě, každému bylo někdy třináct, patnáct, sedmnáct let a téměř každý muzikant se chce vyvíjet. Je to naprosto přirozené. Proto jsem přesvědčený o tom, že většina kapel, které se v průběhu několika let takhle "proměnily", to neudělaly proto, že by chtěly vydělat peníze na něčem, co je zrovna v kurzu, ale kvůli tomu, že se přirozeným způsobem potřebovaly posunout. Hodně se na tom vždy podepisuje aktuální hudební vkus - to, co je kvalitní a úspěšné, je samozřejmě dobře dostupné, a proto to ovlivňuje spoustu muzikantů. Ti se tím mohou inspirovat do té míry, že se toho rejpalové hned chytnou a začnou mluvit o napodobování. Ale většina z těch muzikantů přidá do té tvorby svou vlastní invenci a daný styl se takto neustále vyvíjí. A troufám si říci, že takhle to v rocku chodí už bezmála čtyřicet let.