Už jste otevřeli ten šuplík s nápisem "has been" a vytáhli z něj Kimbru? Pokud ano, pak vás následující řádky příliš nepřekvapí. Pokud ne, v klidu si odkazovaný článek přečtěte a pak se vraťte sem. Budeme mít všichni stejnou výchozí pozici. Tu pozici charakterizuje jednoduchá věta: "A Reckoning" je jednou z desek roku.

Pokud jste tuhle Novozélanďanku z toho šuplíku vytahovat nemuseli, protože jste ji tam ani nikdy nezavřeli a jste jejími věrnými příznivci, víte, že vlastně nikdy prvoplánově nemířila do mainstreamu. Možná i proto její tvorba stála tak trochu na okraji zájmu. Čtvrtá řadovka má velké šance to změnit.

Obrovský podíl na tom má v tomto případě její producent. I Ryan Lott má se svými Son Lux na kontě jeden výrazný, vynikající hit, který se mu už asi nepovede překonat. Alba jeho projektu se navíc čím dál víc vzdalují přístupnosti a zaplouvají do vod experimentální elektroniky.

Spolupráce s Kimbrou je ale něčím, co by se dalo nazvat dokonalou symbiózou. Ona do songů dává svou charakteristickou divoženskost, on jim pak nasazuje neméně charakteristický zvuk, který ona možná chtěla mít i na předchozích studiovkách, avšak až na té letošní se jí ho právě díky němu podařilo dosáhnout.

Tady si to prostě všecko sedlo. "A Reckoning" překvapuje od první sekundy - "save me" je na otvírák poměrně pomalou a zádumčivou skladbou, na druhou stranu skvěle naznačuje, co posluchače v příštích čtyřiceti minutách čeká. Naznačuje, neprozrazuje. Další překvapení totiž budou následovat.

Těmi nejvýraznějšími jsou rapové vložky v písních "GLT" a "la type". Hostující Erick the Architect v první zmíněné a Tommy Raps a Pink Siifu ve druhé (ze které skoro až jakoby dýchá Prince) jsou nečekaným osvěžením už tak pestré nahrávky. Sám Lott pak svým vokálem přispěje v následující "foolish thinking", která asi nejvíc nese jeho producentský rukopis.

Na té desce se pořád něco děje. Z takové "replay!" se na vás vysype tolik nápadů, kolik jich někdy nemá celé album. A to vlastně platí prakticky o každé položce tracklistu. Tam něco cinkne, tady něco zavrčí, jednou je zpěvaččin hlas zahalený do ozvěn a efektů, jindy vám krystalicky čistě zapěje nebo rovnou zakřičí přímo před hlavou. Tohle je art pop. Tohle je jedno z překvapení roku a jeden z nejlepších počinů, které letos vyšly.

P. S.: V úvodu odkazovaný cover "Break My Soul" od Beyoncé je od minulého týdne oficiálně k poslechu na Spotify. To výjimečnou formu divoženky jménem Kimbra Lee Johnson jen dokazuje.