Prozatím největším tahákem letošní koncertní sezony v Česku je chystané pražské vystoupení čtveřice Red Hot Chili Peppers. Vše nasvědčuje tomu, že druhá návštěva „papriček“ u nás se odehraje ve velkém stylu - přijedou totiž s novým dvojalbem, které je jednou z nejočekávanějších desek roku. Vychází 8. května a vydavatel naznačuje, že se kolem ní ještě strhne pořádný humbuk.
„Napsat a natočit Stadium Arcadium nám trvalo nejdéle ze všech našich desek, takže jsme byli vlastně nuceni dlouhodobě spolu dobře vycházet,“ řekl nedávno o připravované desce zpěvák Red Hot Chili Peppers Anthony Kiedis kalifornské rozhlasové stanici OZ. „Při natáčení ztrácím veškerý odstup a jsem závislý na lidech kolem. Ale ve chvíli, kdy napíšeme něco dobrého, skutečného, co vytváří krásnou magii, poznáme to.“
Punky, funky a s ponožkou
Ostře pálivé papričky si už do názvu kapely kdysi vybral například slavný Louis Armstrong, jak dobře věděl Michael Balzary, který se svými spolužáky Anthonym Kiedisem a Hillelem Slovakem založil koncem 70. let na střední škole kapelu. Balzary, kterému dnes nikdo pro jeho poskakování s baskytarou po pódiu neřekne jinak než Flea (Blecha), tehdy začínal jako trumpetista a jazzovou průpravu měl z domova, od svého nevlastního otce. Daleko víc než swingování mladíky tehdy ovšem zajímal punk a funk.
Slovak tedy dal dnešnímu mistrovi čtyř strun první lekce. Bubeníkem se stal Slovakův kamarád Jack Irons. Sestava se během doby několikrát proměnila, ale ke třetí desce Uplift Mofo Plan už kapela koncertovala ďábelským tempem i v Evropě. Irons dodnes v rozhovorech vzpomíná, jak se na anglické zastávce turné nechali vyfotit na přechodu v Abbey Road stejně jako Beatles, na rozdíl od Fab Four jim však jako oblečení postačily čtyři ponožky navlečené na penisech, což byl ostatně oblíbený pódiový kousek už od úplných počátků.
Život na cestě měl své oběti. Ve chvíli vzestupu do širšího povědomí zemřel Hillel Slovak v červnu 1988 na předávkování, Irons krátce nato odešel a později se stal členem Pearl Jam. Flea s Kiedisem se rozhodli pokračovat s bubeníkem Chadem Smithem a kytaristou Johnem Fruscinantem. Zvlášť pro nového kytaristu bylo „muzikantské lano“ od kapely, kterou uctíval, požehnáním i prokletím zároveň. Mladík, patnáct hodin denně cvičící na kytaru, pil jen málokdy a marihuanu nikdy nekouřil, a teď najednou stál na pódiu po boku svých vzorů. „Nevím, jak se to stalo,“ vysvětloval před sedmi lety pád po hlavě do drogové závislosti časopisu NY Rock. „Možná jsem se snažil zapadnout, během chvíle nasbírat zkušenosti, na které měli ostatní několik let.“ Hvězdná chvíle kapely přesto měla teprve přijít. Skutečný celosvětový průlom přišel s albem Blood Sugar Sex Magik s hity jako Under The Bridge a Give It Away.
Do studia s nimi šel Rick Rubin, robustní muž s plnovousem, jehož zásluhy o - do té doby nepředstavitelné - křížení stylů by vydaly na samostatný článek. Hudba očesaná, podobně jako Smithova bicí souprava, až k nejnutnějším pístům a lamelám funkrockové strojovny, působila jako zjevení: čtveřice spojila melodičnost Beach Boys či Beatles s úsečností a strohostí funku a energií punkové smršti, to vše ovšem podávala s humorem a muzikantskou grácií. Stačí si poslechnout zmíněnou Under The Bridge, posmutnělou poctu Los Angeles. I po dlouhých patnácti letech je jasné, že Kiedis, Flea, Fruscinante a Smith nejsou jen nějací svalnatí surfaři - fantasticky vygradovaná balada s rafinovaným rytmickým vstupem obstojí vedle klasických písní, jako je zeppelinovská Stairway To Heaven.
Další album na sebe nechalo čekat čtyři roky. Vysoko nastavená laťka ani odchod Fruscinanteho, jehož nahradil bývalý člen Jane's Addiction Dave Navarro, věci samozřejmě nepomohly. Deska One Hot Minute přinesla hity My Friends či Aeroplane, ovšem Navarro podle všeho do kapely nezapadl.
Fruscinante mluvil po svém návratu o působení zvláštní magie uvnitř kapely. „Moje hra na kytaru funguje jedině s Fleovou basou, ten zas píše nejlépe písničky pro Anthonyho.“ Kouzlo čtveřice sledovali posluchači dalších alb Californication (1999) a By The Way (2002), jejichž hlavní rys se dá ve zkratce charakterizovat jako postupné přibývání melodičnosti.
Na letošní květen tedy Red Hot Chili Peppers chystají dvojalbum Stadium Arcadium. Na dotaz kalifornské stanice OZ odpověděl Anthony Kiedis: „Nemyslím, že jsou to nějaké hlubokomyslné písničky ve filozofickém smyslu, ale citově na mě působí nejvíc.“ Přesně tím vystihl půvab kapely, která se nikdy nebrala vážně, přitom ovšem brala velmi vážně to, co dělá.
Tak ji vidí i kytarista Jan Ponocný, jeden z domácích hudebníků, kteří se s kvartetem setkali na pódiu při jejich koncertu roku 1996. „Pro nás byli mimořádní i tím, jak dobře se k nám chovala kapela i členové jejího týmu,“ vzpomíná Ponocný, který tehdy hrál ve skupině Circus Prague.
RHChP v Praze podruhé
Návštěvníci červnového koncertu se mohou těšit na nové skladby i výjimečnou atmosféru, o které nedávno hovořil Anthony Kiedis na stanici BBC: „Víte, žijeme na místě požehnaném magickým větrem, přicházejícím z pouště. Horký vzduch nabitý elektřinou prochází městem a otevírá vaši mysl novým myšlenkám. Střeží, aby se z nás nestali zápecníci.“
„Napsat a natočit Stadium Arcadium nám trvalo nejdéle ze všech našich desek, takže jsme byli vlastně nuceni dlouhodobě spolu dobře vycházet,“ řekl nedávno o připravované desce zpěvák Red Hot Chili Peppers Anthony Kiedis kalifornské rozhlasové stanici OZ. „Při natáčení ztrácím veškerý odstup a jsem závislý na lidech kolem. Ale ve chvíli, kdy napíšeme něco dobrého, skutečného, co vytváří krásnou magii, poznáme to.“
Punky, funky a s ponožkou
Ostře pálivé papričky si už do názvu kapely kdysi vybral například slavný Louis Armstrong, jak dobře věděl Michael Balzary, který se svými spolužáky Anthonym Kiedisem a Hillelem Slovakem založil koncem 70. let na střední škole kapelu. Balzary, kterému dnes nikdo pro jeho poskakování s baskytarou po pódiu neřekne jinak než Flea (Blecha), tehdy začínal jako trumpetista a jazzovou průpravu měl z domova, od svého nevlastního otce. Daleko víc než swingování mladíky tehdy ovšem zajímal punk a funk.
Slovak tedy dal dnešnímu mistrovi čtyř strun první lekce. Bubeníkem se stal Slovakův kamarád Jack Irons. Sestava se během doby několikrát proměnila, ale ke třetí desce Uplift Mofo Plan už kapela koncertovala ďábelským tempem i v Evropě. Irons dodnes v rozhovorech vzpomíná, jak se na anglické zastávce turné nechali vyfotit na přechodu v Abbey Road stejně jako Beatles, na rozdíl od Fab Four jim však jako oblečení postačily čtyři ponožky navlečené na penisech, což byl ostatně oblíbený pódiový kousek už od úplných počátků.
Život na cestě měl své oběti. Ve chvíli vzestupu do širšího povědomí zemřel Hillel Slovak v červnu 1988 na předávkování, Irons krátce nato odešel a později se stal členem Pearl Jam. Flea s Kiedisem se rozhodli pokračovat s bubeníkem Chadem Smithem a kytaristou Johnem Fruscinantem. Zvlášť pro nového kytaristu bylo „muzikantské lano“ od kapely, kterou uctíval, požehnáním i prokletím zároveň. Mladík, patnáct hodin denně cvičící na kytaru, pil jen málokdy a marihuanu nikdy nekouřil, a teď najednou stál na pódiu po boku svých vzorů. „Nevím, jak se to stalo,“ vysvětloval před sedmi lety pád po hlavě do drogové závislosti časopisu NY Rock. „Možná jsem se snažil zapadnout, během chvíle nasbírat zkušenosti, na které měli ostatní několik let.“ Hvězdná chvíle kapely přesto měla teprve přijít. Skutečný celosvětový průlom přišel s albem Blood Sugar Sex Magik s hity jako Under The Bridge a Give It Away.
Do studia s nimi šel Rick Rubin, robustní muž s plnovousem, jehož zásluhy o - do té doby nepředstavitelné - křížení stylů by vydaly na samostatný článek. Hudba očesaná, podobně jako Smithova bicí souprava, až k nejnutnějším pístům a lamelám funkrockové strojovny, působila jako zjevení: čtveřice spojila melodičnost Beach Boys či Beatles s úsečností a strohostí funku a energií punkové smršti, to vše ovšem podávala s humorem a muzikantskou grácií. Stačí si poslechnout zmíněnou Under The Bridge, posmutnělou poctu Los Angeles. I po dlouhých patnácti letech je jasné, že Kiedis, Flea, Fruscinante a Smith nejsou jen nějací svalnatí surfaři - fantasticky vygradovaná balada s rafinovaným rytmickým vstupem obstojí vedle klasických písní, jako je zeppelinovská Stairway To Heaven.
Další album na sebe nechalo čekat čtyři roky. Vysoko nastavená laťka ani odchod Fruscinanteho, jehož nahradil bývalý člen Jane's Addiction Dave Navarro, věci samozřejmě nepomohly. Deska One Hot Minute přinesla hity My Friends či Aeroplane, ovšem Navarro podle všeho do kapely nezapadl.
Fruscinante mluvil po svém návratu o působení zvláštní magie uvnitř kapely. „Moje hra na kytaru funguje jedině s Fleovou basou, ten zas píše nejlépe písničky pro Anthonyho.“ Kouzlo čtveřice sledovali posluchači dalších alb Californication (1999) a By The Way (2002), jejichž hlavní rys se dá ve zkratce charakterizovat jako postupné přibývání melodičnosti.
Na letošní květen tedy Red Hot Chili Peppers chystají dvojalbum Stadium Arcadium. Na dotaz kalifornské stanice OZ odpověděl Anthony Kiedis: „Nemyslím, že jsou to nějaké hlubokomyslné písničky ve filozofickém smyslu, ale citově na mě působí nejvíc.“ Přesně tím vystihl půvab kapely, která se nikdy nebrala vážně, přitom ovšem brala velmi vážně to, co dělá.
Tak ji vidí i kytarista Jan Ponocný, jeden z domácích hudebníků, kteří se s kvartetem setkali na pódiu při jejich koncertu roku 1996. „Pro nás byli mimořádní i tím, jak dobře se k nám chovala kapela i členové jejího týmu,“ vzpomíná Ponocný, který tehdy hrál ve skupině Circus Prague.
RHChP v Praze podruhé
Návštěvníci červnového koncertu se mohou těšit na nové skladby i výjimečnou atmosféru, o které nedávno hovořil Anthony Kiedis na stanici BBC: „Víte, žijeme na místě požehnaném magickým větrem, přicházejícím z pouště. Horký vzduch nabitý elektřinou prochází městem a otevírá vaši mysl novým myšlenkám. Střeží, aby se z nás nestali zápecníci.“
