Pokud jde o předskokany The Lords (což je západoněmecká banda, která ve své době něco znamenala a na pódiích už je pět desetiletí), možná by zas tak moc nevadilo, kdyby je nahradil - určitě o dost levnější - DJ. Celkem průměrně odehrané rock’n’rollové odhrhovačky by možná lépe vyzněly jako nahraná kulisa. Což o to, v podstatě to fungovalo, ale přijde mi to jako celkem zbytečné shazování úrovně celého večera. Naštěstí, výplňovitost The Lords byla okamžitě zapomenuta s nástupem Blackmora a spol.

Letošní turné zdobí podtitul Memories in Rock. Proto ani nepřekvapil setlist, který se rovnoměrně opíral jak o Rainbow, tak o Deep Purple. Oproti předchozím zastávkám byl program jaksi vyváženější a o něco lépe dramaturgicky sestavený. Poměrně překvapivě se hned jako třetí položka objevila "Temple of the King", esenciální skladba Blackmoreovova projektu, zazněly však i neméně slavné "Stargazer" či "Man on the Silver Mountain", hojně se sahalo k pozdějším albům kapely - "Down To Earth" a "Difficult To Cure". Jeviště se často příznačně halilo do temně fialové: "Child in Time", "Mistreated", "Burn" či zákeřně, bez úvodního riffu zahraná "Smoke on the Water". Kupodivu ale nezazněl nedávno představený singl "Waiting For The Sign".

Jakkoliv bývá někdy sporné užívání názvu kapely uskupením, v němž zbyl jen jeden původní člen, Ritchie Blackmore na to má, zdá se, plné právo. A to si v Praze obhájil. Sám byl nepřeslechnutelný, ale prakticky neviditelný. Skromný, nenápadný, s publikem nekomunikoval, soustředil se pouze na hru. Tíha toho dělat show zůstala na bedrech zpěváka Ronnieho Romera. Nelehký úkol, zvládnout repertoár z jedné strany zpívaný Ianem Gillanem a z té druhé Ronnie Jamesem Diem. Romero to však zvládl s bravurou. Barvou hlasu je někde mezi oběma legendami, výšky zvládá slušné (byť na Gillanův ječák z "Child in Time" si netroufl a nahradil jej špetkou hrubosti) a navíc přináší na pódium kýžený pohyb a show. Blackmore nesáhl vedle ani u ostatních spoluhráčů.

Solidně zaplněná O2 arena byla svědkem velmi nostalgického večera. Těch do kamene zakletých vzpomínek tam bylo ve vzduchu vážně hodně. Ano, svým způsobem skutečně Blackmore přivezl do Prahy jakýsi cover band, byť vyzbrojený autorským repertoárem. Ono to vlastně vůbec nevadí, protože takhle poctivě zahraný, klasicky střižený rock se už tak často neslyší. Ať žije a vzkvétá!