Ale už nikdy jí nepomůže kamarádka Zuzana Navarová, která vlastně Radůzu před lety objevila a produkovala její první album Andělové z nebe (2001). Navarové Radůza věnovala jednu z nových písní. "Ale neřeknu, která to je," dodala písničkářka.
Máte hotovou další desku V hoře, čímž se uzavírá jakási trilogie. Plánujete koncertní album?
Já vůbec nic neplánuju, ale s živou deskou máte asi pravdu. Měla by vzniknout v květnu v Polsku. Mám tam kamarády, se kterými si chci zahrát. Uvidíme, jestli se to povede. Pak bychom ji nabídli firmě Indies, ale nevím, pořád to kazím...
Co kazíte?
Stále dělám instrumentální chyby...
V lednu 2005 jste měla nahrávat v Polsku album s mezinárodním obsazením. Už k tomu došlo?
Ano, jenomže se to bohužel zaseklo na financích. Doufám, že až deska vyjde, kluci mi ji pošlou. Také bych ji chtěla nabídnout Indies. Sešli se tam muzikanti z Německa, Francie, Itálie, Polska a já. Různě jsme si hostovali ve skladbách a vznikl z toho zajímavý mišmaš. Každý přinesl jiný druh hudby, já jsem dokonce zpívala s jedním Italem v kalábrijštině.
V písních na vašem novém albu se objevují pasáže v mnoha jazycích. Souvisí s vašimi cestami do Norska, Polska, Ruska, Itálie?
Určitě. Skoro nejsem doma, písničky píšu často po hotelích a šatnách. Čeština zůstává mým nejmilovanějším jazykem a nejvlastnějším vyjadřovacím prostředkem. Vzhledem k tomu, že bývám i jinde než tam, kde se mluví česky, tak se mi vynořují i texty v jiných jazycích. Vyvolají mi náladu, kterou jsem v té situaci měla.
Dědka s cibulí, o kterém zpíváte v úvodní písni, jste viděla u nás?
Jasně! Dědek s cibulí sedí, když jedete po staré silnici z Mělníka na Českou Lípu. Sedí tam spolu s ostatními a prodávají kvašené okurky neboli močáky, cibuli a takové věci.
Dědek přečte člověku jeho osud?
Ne, to už je básnická licence.
V čem vás uchvátila postava Davida?
Jednou jsem jela z Ostravy, před Olomoucí se otevřely mraky a udělalo se takové boží oko. V té chvíli mě písnička David prostě napadla. Příběh je zajímavý v tom, že není důležité mít fyzickou sílu, v přeneseném významu moc nebo peníze. Přesto člověk může zvítězit. Je potřeba mít odvahu, udělat nestandardní krok, to, co člověk považuje za správné.
Kdy jste takový nestandardní krok udělala naposledy?
Já je dělám neustále.
Proč v titulní písni zpíváte, že se cítíte jako tečka na hoře?
V Norsku jsem udělala turistickou tůru po ledovci. Šli jsme s průvodcem, nebyl to řádný alpinismus. Nicméně to na mě velice zapůsobilo. Byli jsme uvnitř ledovce. Když je člověk v sevření ledu, všude kolem je to modré, led je tam tisíce let. Člověk silněji vnímá, že on sám je tady jen na chvíli. Je malá tečka na zeměkouli. Kdyby se ledová klenba zřítila, tak ho najdou třeba za milion let. Nikomu nebude chybět. Není na tom nic smutného, ani drásavého, je to prostě tak.
Nadále chcete hrát v malých sálech, neláká vás třeba festival?
Festivaly jsou v létě, kdy nehraju. Potřebuju si po sezóně odpočinout. Ráda cestuju, a to jde nejlépe v létě, zvláště do chladných krajů. Velké sály člověka stojí spoustu energie, festivaly také a vlastně se to nevrací. Lidi jsou často nepozorní, nereagují. V menším nebo malém sále na ně vidím, zazpívají si se mnou. Mám ráda intimnější prostředí.
Jak se odstupem roku díváte na své tři sošky Andělů?
Mě to zkomplikovalo život. Já si vážím toho, že akademici si moje cédéčko poslechli a že mi dokonce dali hlasy. Myslím si, že to udělali upřímně, protože si jim deska líbila. Ale ta cena ze své podstaty slouží k tomu, aby se zviditelnil nějaký interpret na komerční bázi, aby se lépe prodával. To s sebou nese pozornost médií a lidí, kteří na tom chtějí pak vydělat. Pro mě je vysilující vysvětlovat těm lidem, že já se mám dobře, že se nepotřebuju mít ještě líp, že mám báječného vydavatele, manažerku a producentka jsem sama sobě. Nepotřebuju, aby mi někdo dělal billboardy a zvyšoval prodejnost mých desek. Co bych s těmi penězi dělala? Vzhledem k tomu, že si všechno píšu sama, potřebuju mít klid, abych mohla žít normální život. Já si ho odmítám nechat vzít. Ve chvíli, kdy bych byla všude vylepená, tak už bych nemohla jít ani pro rohlíky. Co by to bylo za život?
Ztratila byste tvůrčí zdroje?
O čem bych pak psala? Že jsem jedla kaviár někde na večírku? Koho by to zajímalo? Takhle vezmu batoh, psa, spacák a odjedu si na týden pod širák. Když přijdu někam do hospody, nikdo mě nepozná a já si tam můžu úplně normálně povídat s lidmi a poslouchat jejich normální příběhy. Jednou jsem jela hrát do Českého Krumlova. Vzala jsem tři stopařky. Ptala jsem se, kam jedou. Mířily na koncert. Na jaký, zeptala jsem se. Řekly: Na Radůzu. Fakt? divila jsem se. Celou cestu jsme si povídaly, báječně jsme se bavily. Vyprávěly, co dělají jejich kluci a sourozenci, rodiče, jaká je škola, jaké mají plány. Bylo to fajn, hodně jsem se od nich dozvěděla, cesta mi příjemně uběhla a pak jsem je vysadila před místem koncertu. Až tam zjistily, kdo jsem. Ale kdyby mě znaly od začátku, asi by se se mnou takhle nebavily. A já bych se nedozvěděla tolik věcí.
