Recenze - Když před osmi lety posbírala plnou náruč Grammy a prodeje jejího debutu se počítaly na víc než miliony, začal fascinující příběh talentované zpěvačky, která se pokouší se vší možnou grácií najít balanc mezi očekáváními, která do ní vkládal hudební svět, a očekáváními, jež vkládala sama do sebe.
Doposud tuto cestu zvládala bez závažnějších škobrtnutí. A rovněž nové album je logickým pokračováním toho, čím si poslední roky budovala pozici, a jak přitom překračovala svůj stín. Norah Jones na něm definitivně a zřetelně říká to, na co si připravovala pozici: nejsem jen sladký hlásek k romantické večeři, ale není to nejmenší důvod, abyste mě kvůli tomu přestali mít rádi.
Deska ... Featuring je soubor skladeb často hodně rozdílných hudebníků, kteří v posledních devíti letech přizvali Norah Jones ke spolupráci. Potkávají se tu Outkast, Foo Fighters, Herbie Hancock, Wyclef Jean nebo Talib Kweli i Willie Nelson.
Na první pohled to vypadá jako kalkul: pro rozněžněný předvánoční trh se zdá být kompilace skladeb s puncem kultivovanosti jako dělaná. A když k tomu přičteme motiv zvědavosti, který navodí už pohled na tracklist, zdá se, že nemůže komerčně šlápnout vedle.
Ale nová deska je víc. Jestli se v poslední dekádě let snažila zpěvačka najít balanc mezi autentičností a kletbou úspěchu, který často manévrovací prostor jen zužuje, je album cosi jako logické uzavření jedné úspěšné etapy.
Druhou deskou Feels Like Home se přimkla blíže ke country, na třetí se profiluje jako sebevědomá autorka, která si většinu skladeb píše sama - a vzniká z toho její nejtemnější, ale také nejméně jednoznačně přijatá nahrávka. Na loňské The Fall v hledání pokračuje a zakouší nové polohy; smutkem okoralé blues se tu potkává s rozvernými rock´n´rollovými figurami i popem.
Nejedná se o zásadní veletoče, všechny desky mají zřetelně vymezený a čitelný rukopis, na druhou stranu je právě zdrženlivost vůči laciným přemetům sympatická. Spíše než metodou šokujících zvratů si Norah Jones buduje nadžánrovou pozici cestou „drobných přískoků". A dokázala přitom úctyhodný kousek - ačkoliv prodeje klesají, její desky pořád mizí z obchodů v šestimístných cifrách.
Vyjukaná slečna, od které se čekalo, že lahodně nekonfliktním mixem country a blues bude plnit jednu příjemně vyprázdněnou desku za druhou, došla do pozice sebevědomé zpěvačky, která si dokázala udržet tvář a styl. Nezačala se ani opakovat, ani vykrádat; dokázala nacházet pro své cítění nové a nové extenze, přitom nespáchala komerční sebevraždu. Překročila svůj stín.
Není samozřejmě pochyb, že vydání téhle kompilace je velmi zručným obchodnickým krokem. Jako alibi ale může Norah Jones posloužit právě fakt, že v souvislostech její kariéry jde o zcela přirozený vývoj. A v jeho logice je dokonce možné brát ... Featuring coby další řadovou desku.
Album neselhává jako komerční produkt a naplňuje očekávání. Jak zní spolupráce s Foo Fighters? Outkast? Ryanem Adamsem? Přitom kolekce nesklouzává k lacinému předvádění. Je zajímavé sledovat, jak deska plyne; že se tu střídají jména ze zcela opačných konců hudebního spektra, a celek přitom ani jednou dramaticky neuhne od lahodně se sunoucích najazzlých aranží.
Jakoby se kolem jejího hlasu prostor automaticky zakřivoval do objetí provoněného měkkoučkým jazzem, blues a country. Norah a její styl si podmaní snad každou ze spoluprací, přesto deska nabízí i spoustu různorodých poloh a žánrových kombinací.
Asi nejvýrazněji své charisma uplatnili Outkast. Jejich společná skladba Take Off Your Cool je snad jediná z celé kolekce, kde je na první poslech rozeznatelné, s kým se Norah ve studiu potkala. Silným a nepřeslechnutelným parťákem je jí v závěrečné Any Other Day i Wyclef Jean.
Dojde také na skladby ze zpěvaččiných vedlejších projektů. Love Me od The Little Willies (skupina přátel se společnou láskou ke klasické country) se nese v poměrně tradičním zvuku, který rozpracovává už od svého debutu. Naopak The Best Part od El Madmo (indie-rockový projekt, kde se Norah a její přátelé vyžívají v dekadentních kostýmech) nabízí pohled na psychedelicky rozněžněnou zpěvačku obestřenou hutnými kytarovými mlhovinami. Jedna z nejlepších skladeb na desce ji ukazuje v nezvyklých, přitom podmanivých a uvěřitelných polohách.
Na skladbách s rappery Talibem Kweliem a Q-Tipem je evidentní, že zvukový ekosystém Norah Jones skvěle sedne i k hiphopovým polohám; stejně tak jí sluší reggae ovanutá, až popově ležérní poloha, kterou si vyzkouší v Turn Them s Seanem Bonesem.
Po téhle desce už Norah Jones nemusí nikomu dokazovat, že je více než onen sladký hlásek na jedno použití. Komu to nedošlo na předchozích sólových deskách, tomu to nyní s příznačnou elegancí „vmetla" do tváře. Otázkou je, kam se nyní vydá dál. Je jisté, že možných cest se jí otevírá víc než kdy předtím.
Norah Jones: … Featuring. CD, 67 minut. Vydala firma Blue Note/EMI, 2010.
