RECENZE: Erasure na albu Day-Glo zaujmou spíše náladou než melodiemi

Nejedná se totiž o standardní novou řadovou desku, ale spíš o jakýsi dlouhohrající bonus k předchozí nahrávce The Neon. Vznikla tak, že se Vince Clarke v lockdownu probíral zvukovou databází právě k The Neon, různě s ní experimentoval a možná trochu nečekaně se mu pod rukama rodilo toto album.

A zatímco The Neon byla klasická erasurovská diskotéka, Day-Glo odhaluje zadumanější a introspektivnější tvář hudby Vince Clarka. Čili radost z ní budou mít hlavně milovníci zvukově bohaté elektronické hudby, kteří se rádi ponoří do poslechu.

5 fotografií

Nedá se říct, že by zpěvák Andy Bell hrál vyloženě druhé housle, ale jeho role tentokrát spočívá hlavně k dokreslování atmosféry. Jeho hlas nehraje vždy prim, místy zní jakoby z dálky. V pár skladbách si jeho přítomnost začnete uvědomovat až při opakovaných posleších, například v Now nejdříve zaujmou syntezátorové kaskády a až později si všimnete Bellova partu.

První část desky je vyloženě poslechová, uklidňující, místy až s meditativní newageovou texturou. Na taneční parket zve až s šestou Inside Out, což je na poměry Erasure zvukově poměrně tvrdá, úderná skladba, postavená na dusajícím beatu, ostrých klávesových bodancích, do nichž Clarke zatloukl i něco kovových hřebů.

Day-Glo (Based On True Story) 75 % Erasure

Harbour Of My Heart je poklidná plavba do onoho v názvu zmíněného přístavu. Naproti tomu 3 Strikes And You’re Out se asi nejvíc blíží tomu, co jsme obecně zvyklí slýchat na deskách Erasure.

Následující The Shape Of Things je ale znovu spíše rozjímavou koláží. V The End je Andyho hlas zkreslený, zvláštně roztřepený a znovu je vsazen spíše do ambientní náladovky než tradiční písničky.

Na Day-Glo je cenné především to, že i když se jedná o jakýsi přívažek k předchozí plnohodnotné desce, obstojí sám o sobě. Samozřejmě je možné si obě alba pouštět současně a snažit se vystopovat všechny odkazy a spojitosti, nicméně bez problému obstojí i samo o sobě.

Vince Clarke nikdy nebyl bůhvíjaký zvukový experimentátor nebo vizionář, například ve srovnání s Alanem Wilderem, který ho kdysi nahradil v Depeche Mode. Jeho síla je jednoznačně v citu pro nosné, chytlavé melodie, které se nemusejí lacině podbízet a fungují i po mnoha přehráních. A najdeme je i na téhle desce, i když tentokrát je třeba hledat trochu déle a pečlivěji. Což je jenom dobře.