Byla to taková osamělá refýž,
kam podruhé už těžko někdy trefíš
a osamělá dívka, kterou léta hledám
a to, co jsem jí řekl, to se zpívat nedá.
A na to se neptá a na to se neptá,
na to se neptá,
o tom se jen šeptá, o tom se jen šeptá,
o tom se šeptá,
o tom se nemluví, lálala,
o tom se nemluví, lálala.
Šli jsme spolu na procházku a pak na zmrzlinu,
řekla mi, že dokola čte jen Tušení stínu,
v jejím malém bytě nebylo vůbec k hnutí
a tam jsme si povídali až do procitnutí.
A na to se neptá a na to se neptá,
na to se neptá,
o tom se jen šeptá, o tom se jen šeptá,
o tom se šeptá,
o tom se nemluví, lálala,
o tom se nemluví, lálala.
Má slova náhle ztratila svůj význam,
já díval se jí do očí, to přiznám,
ptal jsem se jí, kolikátý v ní vzplál lásky plamen
a ona odvětila pokrčením ramen.
A na to se neptá a na to se neptá,
na to se neptá,
o tom se jen šeptá, o tom se jen šeptá,
o tom se šeptá,
o tom se nemluví, lálala,
o tom se nemluví, lálala.
A na to se neptá, o tom se šeptá.
Řek jsem jí jsou jenom věci, které se stát musí,
ona řekla já budu čekat, jestli vzpomenu si
a ze zdí barevné plakáty duše osamělých,
dívali se na nás, co nás spojuje a dělí.
A na to se neptá a na to se neptá,
na to se neptá,
o tom se jen šeptá, o tom se jen šeptá,
o tom se šeptá,
o tom se nemluví, lálala,
o tom se nemluví, lálala.
|
Václav Neckář:
Václav Neckář:
Václav Neckář:
